Pepův deníček-závěrečný díl

Sobota 11.7.09

V noci na včerejšek, tedy na pátek, se otočil vítr zcela od jihu a celou noc bušilo jak svině, u nás ve vojenským přístavu byly nechranický vlny s čepicema a vítr, ač jižní, teplotu přinesl spíše severní, 14°C není mnoho. Ale aspoň nepršelo, teda chvílema.

Na vlajkách v přístavu si ti zkušení přečetli, že je odklad a kromě toho že je i zákaz tréninku a vůbec pobytu na vodě a možná i zákaz vycházení. Vítr ani vlny nebylo moc vidět, fičelo přesně od břehu a z lodě hlásili, že v místě předpokládaného startu to dává 40 uzlů. Tedy šup do tepla té jejich obřadní síně, zabrat lavičky a židle a kecat. Ještě jednou jsme se všichni ujistili, jak dopadlo to rozdělení do skupin a Petr Vrána tam našel opět jednu takovou rozhodcovskou perlu, člověka, kterej byl furt čtyřicátej a pak jednou druhej a pak to vůbec nedojel. Troufám si tvrdit, že takovej rozptyl v pořadí snad ani není možný, ale ten člověk byl stejně ve stříbrný skupině, tak jsme to tak nechali a nic jsme jim o tom říkat nešli.

Po prohlédnutí asi 400 fotek a pohyblivých záběrů ze čtvrtečního větrného dne, náš český hlouček zjistil, že jsme v hale téměř sami. Ty ostatní „kurvy šikmooké“ se nějak domákly, že ten odklad je staženej a šli si chystat hračky. My jsme ještě poladili formu lasagnema a polívkou a šli jsme taky k hračkám. Do toho v rozhlase rozhodčí řekl, že na prámu se vítr uklidnil na 20 uzlů a za 40 minut je start. Fakt bomba.

Pohled ze břehu nebyl nic moc, děvčata se rozhodly pro škrkačku. Roman, potěšen postupem do zlaté, se ustrojil a jel s 8,5 pokořit moře. Téměř všichni jsme si vzali ty menší hračky, prošli se tím hnojem na břehu a tradá k lodi. ( třeba dneska, při tej odlitej vodě, by se ten sajrajt smadlavej fialovej mohl krásně naložit a odvézt, teda kdyby se jim chtělo, no ale asi nechce…)

Bylo to daleko, teda dost daleko, a vítr tam fakt byl, jen vlny byly nižší a hustý, jak se to valilo od břehu. Ale furt tak trojnásobný Nechranice při nejlepším větru.

Nejtěžší v tom nářezu je zůstat stát na fleku, to mi fakt nejde. Co já tam najezdim metrů, než to písknou, no hrůza, ale třeba Jirka Král se taky tak vozil, tak to asi není trestný…

Start v pohodě, stoupačka houpy houpy, bojky samozřejmě nebyly vidět – systém „hledejšmudlo“ , a pak mi odešly obě ruce, šlo ject jen v trapézu. Tak kolem mě stihli profrčet všichni ostatní zlaÅ¥áci ( i Roman L !)i stříbrňáci a já to nějak tlačil dál.

V jednom okamžiku byl vítr a déšÅ¥ v takové souhře, že jsem neviděl vůbec nic, ani břehy, ani loď, jen pár nejbližších zoufalců, kteří taky „hledali bojku“. Netrvalo to naštěstí moc dlouho a zase vyšly mraky a orientace se zlepšila. Podle vyjádření doprovodných sil na břehu to vypadalo tak, že to černo na našem pozadí nás najednou pohltilo a nebyli jsme vidět, ani my, ani bojky (nic novýho) , ani loď.  

Cílem jsem projel těsně za Martinem a Romanem, na prámu visel nonstop a na informační ceduli jsem nic neviděl, ale bylo tak svinsky, že se mi jejich kurz „na břeh“ moc líbil a vydal jsem se na nima. Cestou jsem potkal Vencu Vaňka, jak honí poryvy na slalomáku. Ukázalo se to pak jako chyba, protože po 25 minutách stoupačky a vynešení věcí do přístavu, se jela další rozjížďka. U lodě zůstalo asi 15 serfařů a ti si to ve slábnoucím větru dali mezi sebou, o nás, bez nás. Tady je ale asi zbytečné na rozhodčí nějak nadávat, ta vlajka tam visela, že bylo svinsky nikoho nezajímá, holt jsme si dali taky škrkačku. Teda všichni Češi né, někdo to nahorů nestihl, někdo tam prostě zůstal a byl chytřejší. Nejchytřejší byl ale Radim, kterej se asi pět minut po startu nechal zblbnout jedním nasraným Italem a vydali se dolů vyprotestovat tu rozjížďku, podle Itala – prej na špatný počasí. Už dlouho jsem neviděl, aby se někdo tak srdečně smál, jako se smál ten rozhodčí na břehu, když mu to ten Ital povídal. Co se pak dělo na vodě nevím, jistý je jen to, že si tu blbou stoupačku proti skákavýmu větru museli dát kluci znova.

Stáli jsme tam všichni jak blbcí a mrzli a čekali co bude dál. Murat zavolal na prám, aby zjistil jestli bude další rozjížďka, protože dodnes se jely vždy jen dvě, a rozhodčí mu řekli „dáme pauzu a uvidíme“. Echt přesná informace.

Všichni dojeli na břeh, nakonec i Pavel Mrůzek a Pavel Hrubý s malejma plachtičkama, trochu se rozednilo a bylo vyhlášeno, že další start bude v 16.30 .

Radim seděl na lžíci od bagru a hlídal až půjde kolem frantík, kterej mu udělal díru do prkna. Díra fakt dobrá, široká tak dvanáct čísel a hluboká pět. Frantíka nakonec chytil až večer a ten magor mu řekl, že to nemůže bejt od něj, že do něj jen tak pomalu Å¥uknul. Bylo mi blbý tam Radima nechat samotného, protože kolem něj byl shluk gestikulujících frantíků, tak jsem se zapojil a snažil jsem se mu pomoct. Nakonec Radim dostal od jednoho z nich zbytek Magic bondu, aby to nějak zapatlal a prej to má nechat opravit, poslat jim fakturu a oni to pak prej zaplatí. Dopředu platit nic nechtěli. Teda já nevim, ale soudě podle toho, že ten magor nejdřív tvrdil, že se ho jen dotknul a není to od něj, bych jim nevěřil ani slovo. Buďto nějakou zálohu ( Radim chtěl jen 50 éček) , nebo rozhodčí, protokol, policie, zápis atd. Když vezmu v úvahu, co bude stát Gejza a o co se hned sníží hodnota toho novýho prkna, tak to pade nic neřeší, ale dobrý…

Do odpolední rozjížďky vyhlásili, že přestalo foukat a je tam jen 10 uzlů. Byli tací, kteří si vzali velké plachty, viď Jirko. Já ne! Když jsem se díval na ty velký stromy v dálce, tak ty dělaly úplně stejný pohyby, jako dopoledne, takže jsem jen povolil plachtu na stěžni a šel jsem na vodu. Šly i holky, Martina se s Janou vyhecovaly a vyrazily. Adam šel taky na malý plachtě a dokonce vyrazil i otec Kučera na své bouřkové RSX. Dojel až na start, tam se mu prý rozklepaly kolena a mazal zpět. Já se mu nedivim, ten vítr tam byl furt stejnej, plachtu jsem na vodě pokorně dotáhnul na původní šponung a byl start. Stejný systém hledání bójí, na raumu mě pokaždé předjel Jirka K. na své nové „tušingamce“ XR 9,5 , průlet bránou směrem na cíl, pak zadostiučinění ve formě strašného Jirkovo pádu přes dvě megafony (já je projel taktak po něm) a konečně cíl. Přišel jsem si jako mistr světa a mazal domů, po kilometru jsem si vzpomněl na kabát, co mám na lodi, tak jsem se zase vracel, trocha koupání a konečně domů. Jak jsem se tam tak koupal, všimnul jsem si, že jsem tam sám a do cíle moc lidí nejede, což znamená, že jsem byl zase někde mezi posledníma, ale to tak prostě je. Vlastně né – za mnou jela ještě Martina, tak letos mě ještě nepředjíždí!

Na břehu úklid a rychle do kasína, protože proč? Protože je v Kurhausu večeře a tombola.

Před sprchama fronta jako blázen. Klasické obsazení – němčouři a táta Kučera. Němce jsem vyřval z dámský sprchy výkřikem „letzte minute!“ , protože venku mrzly i Dagmara s Martinou, Jirka Král uvolnil svůj bazének, pak jsem se umyl já, vypral jsem si neoprén, vydrbal jsem si hlavu, pak se tam umyl Petr Vrána a když odcházel, ve střední sprše se stále učil plavat kukuce. Tak už vím, proč v některých loděnicích namontovali ke sprchám ty mašinky na mince…         

Na trajektíku jsme se potkali s Muratem, kterej se nabídnul, že nás do Kurhausu dovede. Netušili jsme, co nás čeká. Murat seskočil z trajektu, nabral kurz a nasadil tempo, jako PaÅ¥o na vodě, a my, tedy Hrubých, Vránovi, Pája s Vencou a my dva s Hanou jsme za ním poklusávali s vyplazenejma jazykama. Do Kurhausu jsme doběhli zrovna když začalo zase lejt, tak to bylo vlastně dobře, že jsme si tak mákli, na druhou stranu jsme byli stejně tak zpařený, že by déšÅ¥ byl příjemnější.

Kurhaus – velikánská hospoda v prvním patře, celá prosklená, s výhledem na moře, zřejmě objekt minulého režimu, kde ale ještě nedošlo na rekonstrukci klimatizace. Bylo tam na padnutí, horko neskutečný, okna zavřený, 200 lidí hřeje jako kotelna a větrat se dalo jen dveřma na terasu, ale těma zase pršelo dovnitř.

Nejdřív pár slov od šéfa jachtingu a pak – pro nás nepostřehnutelnej pokyn – „start na jídlo“.

Fronta se postupně posunovala, dostalo se na každého, jídla bylo fakt dost a bylo to dobrý, všechna čest. Pak proběhlo vyhlášení kategorií „nejmladší“, „nejstarší“, (kde je Vám konec-Koblasovi!) , „nejvzdálenější“, „s nejstarším materiálem na vodě“, „nejpočetnější skupina“ (Češi), atd…, a všichni vyhlašovaní dostali lístek do tomboly. Pak Murat představil sponzory závodu a dal mikrofon mladému závodníkovi, který tam zajistil spoustu věcí od různých firem, aby ty firmy představil a pak tam pozval mě, abych taky něco řekl. No já se zakoktal, copak česky by mi to šlo, ale takhle jsem nedal ani vorta, předal jsem Muratovi dárek a vyklidil pole.

V tombole nikdo z Čechů nic zásadního nevyhrál, jen gambler Pája si tam šel dvakrát, taky Petřík byl vidět, já jsem dostal kšilt s výšivkou, Roman navýšil šance dokoupením mnoha losů a měli to na stole rozložený jak pexeso, ale žádná z hlavních výher se nás netýkala. Phantoma si vylosoval Dán, co jezdil s RSX, náš obal dostal Němec, stejně jako slevu na výlet s cestovou a cvičební prkno na kloubu dostal ten nejmladší účastník.

Zaplatili jsme si pití a mazali na trajekt a spát, naštěstí byla otevřená zkratkobranka, voják už nic nekontroluje, už jim jako teroristi nepřipadáme, a to ani o půlnoci.

 

Neděle 12.7.09

V sobotu se závodilo naposled. Vítr nabral opět směr mírně od jihozápadu, takže jsme nemuseli k prámu tak daleko, taky zima se dala vydržet. Všichni si postupně vynosili věci ze stanů, a tady bych zmínil už druhou perlu, ta první byla ta, že Vencovi někdo přes noc vyloupnul z NP nástavce ten plastovej čudlík a vzal si i tu zajišÅ¥ovací pružinku, a to samé se dnes stalo Lubošovi. Je vidět, že společný stan má své kouzlo! Jsem docela rád, že mě nikdo nic nečmajznul, když nepočítám jeden stanovej kolík z tý mojí stříbrný plachty.

Po pátečním nářezu byli všichni dost vyjukaní, tak jsme se na startu sešli s malejma plachtama, což nahoru jelo, ale dolů ani trochu. Kdo měl 9,5 , ten to měl v pohodě. V pauze jsem přestrojil, stejně jako Adam, jen Pája si nechal ten šoupalínovo kapesník a šli jsme na druhou. Já přijel pozdě na start a startoval jsem při čtvrté minutě stříbrné skupiny, ale do cíle jsem přiletěl asi nejlíp – aspoň pocitově, z celého závodu, zkrátka když jsem míjel čtvrtou bóji, houkali prvního, a to jsem ještě nikdy neslyšel. Pak teda zahoukali ještě asi třicetkrát, páč jsme tam byli všichni, ale stejně dobrý. Ale hlavně jsem osmažil, kromě našich čtyř papírovejch čertů, všechny ostatní český zlaÅ¥áky a vrátil jsem jim tu první rozjížďku, kdy kolem mě jezdili jako kolem bóje.   

Zase nás poslali na břeh a poslední start měl být za hodinu. Nám vpředu vyšel návrat skvěle, poryv od západu nás během pár minut dotlačil bez točení do rohu zátoky, horší to měli ti vzadu a všichni stříbrňáci. Vítr zase skočil k jihu a zesílil, takže třeba Martina s Janou se vracely půl hodiny, vlastně Jana se z vody vydala raději znovu na start, kam jsme my ostatní mezitím taky vyjeli.

Poslední rozjazda, perfektní vítr na velkou plachtu a pak na břeh, odsolit, rozebrat a zabalit hračky a nějak je dopravit do kempu. Někdo si došel pro auto, někdo to nacpal někomu do aut, který byly v přístavu, třeba já ke Kamendům, za což jim děkuju, někdo to vzal vozíkem.

Vyhlášení mělo být v devatenáct hodin.

Byli jsme tam.

Lehce po tomto čase nastoupil hlavní rozhodčí a požádal nás ještě o dvacet minut strpení, že toho mají moc. Tak jsme se zatím podepsali na plakát pro Murata, dali jsme si nějakou dobrotu a kafe, z těch dvaceti minut se vyklubala hodina a začalo vyhlášení.

„JSME MISTŘI SVÄšTA“!

Teda nejsme, ale jsme taky dobrý. Možná by se z těch profláknutejch pokřiků dalo spíš použít „JÁ SU TAK ŠÅ¤ASTNÉ“

Nejdřív odměnili jednotlivé věkové kategorie, brali jen první místa, a tam z české výpravy nezazářil nikdo, za „čechoslováky“ pak bral první místo PaÅ¥o v kategorii „Nad 35“.

V absolutním pořadí žen máme díky Janě Slívové úžasnou druhou, a díky Martině Hrubé i třetí příčku. V absolutním pořadí mužů se do první desítky vešel jen Petřík Kučera a na trojku se postavil Patrik Pollak.     

Druhý skončil německý závodník Martin Moritz a mistrem světa je polský závodník Maksimilian Wojcik. Další pořadí je věc složitá a nevím, jestli bude vůbec někdy vyjasněná.

Posledním vyhlášeným závodníkem ve vyhlašovacím maratonu byl Pavel Kamenda, který vyhrál stříbnou skupinu.

Rozdělení na 9,5 a 7,5 a pak do těch všech kategorií se tak zamotalo, že to Pavel Hrubý shrnul tím, že půjde vyprotestovat celej závod a sejdeme se třeba u nás na mlejnech v září a dáme si to znova.

Bohužel – nebo bohudík, než to stihnul udělat, tak ženský v kanceláři vypnuly počítače a tím oni provažují mistrovství světa za ukončené.

Z mého pohledu je fajn, že našli tu českou vlajku a pověsili jí v sále, pak mi přišlo divný, že na mistrovství světa nezazněly žádný hymny – minimálně to bylo na polskou a německou, pro první absolutní žena a muž, a pak mi vadí, že tam fakt nedali ty výsledky, takže vlastně pořádně nevíme, jak kdo z nás skončil. Rozhodčí nebyl v uniformě, vlastně nikdo nebyl v uniformě, nějak jim tu ta morálka upadá.

Večer jsme poseděli u grilu. Vrátilo se léto, teda vlastně se vrátili komáři, zima zůstala, v autě topíme. Trochu jsme si s Adamem i pozpívali, závěrečný Jerevan a spát.

 

Tak snad nás cestou domů potkají už jen samá pozitiva.

Jdu snídat a jedem.

Je neděle 12.7.09, 8 hodin ráno, slunce, nefouká, jen vysoká oblačnost.

 

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Social Share Buttons and Icons powered by Ultimatelysocial